Poznejte krásy Šumavy pomocí turistických tras

Cyklostezky vedoucí vyhlášenými lokalitami

Vltava poodhalí kouzelná zákoutí Šumavy

Okolní lesy jsou doslova rájem houbařů

Čekají na Vás rozmanité druhy ryb

Šumava pratří mezi přírodní klenoty v České Republice

Kam na výlet?

TŘÍSTOLIČNÍK

Jeden z nejvýznamnějších a hodně navštěvovaných šumavských vrcholů je hraniční Třístoličník (1311 m.n.m.) tyčící se zhruba 10 km západně od Nové Pece. Hřbet zde tvoří dvojslídná žula s četnými skalisky a balvanovým mořem. Vrchol je hraniční, na německé straně stojí větší horský penzion a skupina tří skal, podle kterých má vrch jméno. Na jejich upravenou vyhlídkovou plošinu vede schodiště. Je odsud krásný výhled zejména na německou stranu (za dobré viditelnosti je prý dalekohledem vidět mnichovský kostel), ale i částečně českou stranu. Výstup na vrchol po české straně je možný turistickou stezkou z Nového Údolí, která vede liduprázdnou divočinou. Z německé strany sem vede silnice sjízdná pro motorová. Na Třístoličníku je hraniční přechod pro pěší. Turistická stezka pokračuje na Trojmezí (1321 m), kde se stýkají hranice tří států - České republiky, Spolkové republiky Německo a Rakouska. Dále turisté mohou pokračovat na vrchol Plechý (1378 m), k Stifterovu pomníku, k Plešnému jezeru a nakonec až do Nové Pece.

OLŠINA – NAUČNÁ STEZKA

Naučná stezka Olšina je turistickou trasou reálnými šumavskými mokřady, rašeliništi a přilehlými biotopy. Její velká část vede po povalových chodnících, další úseky však je třeba zdolat přírodním terénem. Trasa je konstruována tak, aby návštěvníkům umožnila reálný kontakt s málo známým přírodním bohatstvím Národní přírodní památky Olšina, Ptačí oblastí Boletice a chráněným územím soustavy Natura 2000.


Celkem 7322 metrů dlouhá trasa vedoucí po souši, ale především po povalových chodnících mokřady i nad vodní hladinou, představuje návštěvníkům unikátní přírodní oblast kolem 600 let starého rybníka, která se teprve v roce 2016 otevřela veřejnosti po optimalizací vojenského újezdu Boletice.

Návštěvníky čeká unikátní trasa plná netradičních prvků - od infotabulí až po otisky stop zvířat v železných pražcích na stezce. Dřevěná stezka je tak doplněna o místa k zastavení a o vyhlídky, kterým autoři vdechli netradičnost. Na stezce natrefí návštěvníci na plovoucí molo, most inspirovaný bobří hrází, loďku, která je přepraví na molo doprostřed rybníka, vyhlídku tvořenou pouze žebříkem, budku pro ptáky lidské velikosti či ptačí hnízdo.

ČESKÝ KRUMLOV

Český Krumlov je druhé turisticky nejnavštěvovanější místo České republiky. Díky zachovalému středověkému jádru města je zařazen od roku 1963 do městské památkové rezervace a od roku1992, je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Český Krumlov určitě stojí za návštěvu. Atmosféru města vytváří křivolaké uličky, rozmanitá zákoutí a unikátní komplex měšťanských domů s impozantní dominantou zámku nad meandrem Vltavy. Kulturní život vyplňují výstavy umělců, koncerty, hudební festivaly, divadelní představení, hospůdky, kavárny, středověké krčmy a noční kluby.

Zámek Český Krumlov je druhým nejrozsáhlejším zámeckým areálem v České republice hned po Pražském hradě. Původně zde stál jen gotický hrad, ale později byl přestaven v renesančním slohu. V současnosti se skládá z Dolního hradu původního Hrádku s dominující věží a Horního hradu.

K objektu patří také zámecká zahrada o rozloze 10 hektarů, která byla založena ve 2. polovině 16. století. Uvnitř se nachází Kaskádová fontána a barokní letohrádek Belárie s otáčivým hledištěm pro divadlo v otevřené krajině.

LIPNO NAD VLTAVOU

Lipno nad Vltavou je obcí rozkládající se poblíž přehradní hráze výlučně na levém břehu lipenské přehrady, potažmo řeky Vltavy, a také nejznámější příbřežní obcí Lipenska vůbec, zásluhou své polohy a rozvojovým boomem posledních let. Jakou cestou svého rozvoje se bude ubírat bylo dáno v prvních měsících roku 1951, kdy byly zahájeny práce související se stavbou přehrady vodní nádrže Lipno. Původní osada Lipno byla pak z převážné části zbourána a v roce 1958 zatopena napuštěním Lipenské přehrady.

Lipno nad Vltavou je vhodné pro turisty, kteří preferují destinace oplývající ruchem a děním od brzkých ranních až po pozdně večerní hodiny. Naleznete zde Marínu, promenádu s rozličnými obchůdky a kavárnami, Stezku korunami stromů, Bobovou dráhu, Království lesa, Motýlí dům, půjčovny lodí a sportovního vybavení. Nedaleko se nachází i přístav pro výletní lodě Adalbert Stifter a Vltava. Najdete zde osmnáctijamkové golfové hřiště o rozloze 72 hektarů. Obcí prochází několik turistických tras a cyklostezka s kvalitním asfaltovým povrchem vhodná i pro in-line bruslení lemující přehradní nádrž. Na úseku Vltavy pod hrází přehrady jsou zde pravidelně pořádány závody ve vodním slalomu, raftingu a sjezdu, které využívají i spodnější divočejší část toku, tzv. Čertovy proudy.

V zimě Lipno nad Vltavou nezklame milovníky sjezdovek, kterých je na sever od obce v lyžařském areálu Lipno-Kramolín hned pět. Kromě sjezdovek tu najdete i nově vybudovaný snowpark a 35 km pravidelně upravovaných běžkařských tras.

ROŽMBERK

Rožmberk nad Vltavou je město vodáků a romantiků. Díky své poloze na Vltavě patří mezi hlavní centra vodáctví v ČR. V létě zde na trase z Vyššího Brodu do Českého Krumlova projedou tisícovky lodí a vodáků. S tím je spojena řada vodáckých kempů a občerstvení v okolí.

Rožmberk ovšem není jen městem vodáků, vzhledem ke svému historickému jádru je zároveň místem vhodným pro ty, kteří touží spojit poznávání starobylých českých památek s pohodovými procházkami tajuplnou přírodou v Pošumaví

Hlavní dominantou města je hrad Rožmberk, který patří mezi nejstarší hrady v ČR. Historické jádro města bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. Město je obtékáno Vltavou, která je zde natolik romantická, až se člověku občas zastaví srdce. Užijte si chvilku ticha v místech, která jsou tu už tak dávno, která mají svou historii, která pamatují dobu českých králů, místa, která jsou vlastně stále stejná, jen lidé se mění.

ROZHLEDNY: KNÍŽECÍ STOLEC, HORNÍ PLANÁ, MOLDAUBLICK, VÍTKŮV KÁMEN

Pokud chcete mít část Šumavy „jako na dlani“, jsou rozhledny jedinečná příležitost. Každá je úplně jiná a zcela jedinečná.

Nejnovější je v Horní Plané, ze které je krásný pohled na počáteční část Lipenského jezera a za dobrého počasí jsou vidět i Alpy.

Nejstarší je zase Vítkův Kámen (zřícenina hradu), z něhož má člověk pocit, že vidí Lipenské jezero od začátku až do konce.

Podobný pohled se skýtá návštěvníkům rakouské rozhledny Moldaublick, z níž je navíc ještě více vidět do vnitrozemí Rakouska.

Na Knížecí Stolec je možné se vydat pouze pěšky nebo na kole (např. ze Záhvozdí) po některé ze značených tras, které jsou otevřeny pouze o sobotách, nedělích a svátcích. Trasy vedou nedávno zpřístupněnými místy bývalého vojenského výcvikového prostoru Boletice. Kromě krásného výhledu na všechny světové strany, si dosyta užijete i téměř panenskou přírodu a ticho.

POHÁDKOVÁ REZERVACE (HOŘICE NA ŠUMAVĚ)

Pohádkovou rezervaci (pohadkovarezervace:cz) v krásné šumavské přírodě můžete navštívit během letních prázdnin prostřednictvím pohádkového představení. Jde o nezvyklé a unikátní divadlo pro děti (ale i pro dospělé). Je to totiž divadlo v lese, kde během představení procházíte s dětmi terénem, potkáváte různé pohádkové bytosti a stáváte se tak součástí divadelního příběhu. Díky změnám scén sledování pohádky baví i malé děti a zvládnete ho i s terénním kočárkem.
Každé představení má kolem deseti různých přírodních scén, mezi kterými se pohybujete na 400-600 metrů dlouhé trase lesem. Diváci se stávají součástí děje a ovlivňují jeho průběh. Hraje se za každého počasí (pláštěnky s sebou).
Vstupenky je nutné rezervovat cca týden dopředu telefonicky: +420 606 572 439

PLEŠNÉ JEZERO

Plešné jezero, kterému se též říká Balvanité, leží v nadmořské výšce 1090 metrů pod 288 metrů vysokou, k severovýchodu orientovanou jezerní karovou stěnou na severovýchodním svahu hory Plechý, která s 1 378 metry nadmořské výšky je nejvyšší horou na české straně Šumavy. Od vrcholu Plechého dostalo jezero i své jméno. Plešné jezero zaujímá 7,48 hektaru vodní plochy a pokud by jste měřili obvod jezera, tak by to bylo 1 242 metrů. Plešné jezero má elipsovitý tvar a je "smíšeného typu," tedy kombinací karového a hrazeného morénou. Vyhloubená karéna je ledovcovitého původu a moréna je dobře zřetelná pod jezerem, kde val nakupených neopracovaných žulových balvanů vytváří rozsáhlé "kamenné moře," který dosahuje výšky čtyřiceti metrů.

Poprvé Plešné jezero prozkoumal 6. června 1567 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a rožmberský kronikář Václav Březan zaznamenal, že Plešné jezero je dlouhé 240, široké 84 a hluboké 50 sáhů. Poznamenal také, že "z jezera vytéká potok, který dává tolik vody, že by stačila na dvě mlýnská kola." Tyto údaje převzal v roce 1679 Bohuslav Balbín do své knihy Velké dějiny království českého. Protože sáh v 16. století měřil šest stop, tedy 1,896 metru, tak přepočet údajů Jakuba Krčína z Jelčan je délka 455, šířka 159 a hloubka 95 metrů. Zatím co délka a šířka zhruba odpovídá, tak hloubka 95 metrů je značně přehnaná.

Není proto divu, že vznikla pověst, ve které se říká: "Jednou chtěl jeden muž změřit hloubku Plešného jezera. Vzal si klubko příze, vstoupil do člunu a vyjel na jezero. Na nejhlubším místě zastavil, přivázal k přízi kus železa a spustil ho do hlubiny. Nedosáhl dna ani když vymotal celé klubko příze. Zůstal bezradný a tu se ozval z hlubiny hlas. Změřil jsi mne a za to pohltím tebe! Voda se rozstoupila a nešťastník i s člunem zmizel v hlubinách Plešného jezera." Stanislav Chábera v Jihočeské vlastivědě uvádí, že maximální hloubka Plešného jezera je 18,3 metru , průměrná hloubka 824 centimetrů a obsah 617 tisíc kubíků vody. Průhlednost jezerní vody se pohybuje kolem 3,5 metru a jezero patří k povodí Vltavy, kam Jezerní potok odvádí vody, které se hromadí v jezerním kotli.

Německé prameny z prvé poloviny 20. století většinou uvádí délku Plešného jezera 435 a šířku 176 metrů. České prameny po roce 1945 pak uvádí 520 a 180 metrů. Plešné jezero má dva zřetelné přítoky v jihozápadním cípu jezera, které dohromady dávají 0,7 až 2,5 litru vody za vteřinu. Značný objem vody je však zejména při tání sněhu. Voda v Plešném jezeře je velmi chladná. V červenci má pouhé čtyři stupně Celsia a maximální teplota vody zde je do 14 °C v druhé polovině srpna. Jeden z pramenů z Jezerní stěny má stálou teplotu po celý rok + 3,5 °C.

Když se budoval "Nový Schwarzenberský kanál," který bude mít samostatný článek, tak pro posílení obsahu vody v Plešném jezeře byla navýšena hráz při výtoku a opatřena stavidlem. Plešné jezero navštívil 13. srpna 1868 princ Jan Nepomuk ze Schwarzenberku a od této návštěvy je při nižším stavu vody vidět pamětní kámen, který připomíná tuto návštěvu budoucího vlastníka panství.

Dvacátého osmého ledna 1868 zemřel v Linci "básník Šumavy" Adalbert Stifter. Vídeňský Spolek Němců z jižních Čech chtěl exhumovat Stifterovu mrtvolu a nechat jí pohřbít na břehu Plešného jezera, kde "celý hvozd měl být jeho náhrobkem, lesní květiny úmrlčím věncem a Jezerní stěna jeho pomníkem." Tento záměr se neuskutečnil a tak koncem září 1869 navštívil Jordan Kajetan Markus, frymburský rodák a vícepresident vídeňského spolku s řezbářem Josefem Rinlem Plešné jezero, aby na místě upřesnili stavbu Stifterova pomníku. Dohodli se, že na strmé Jezerní stěně nechají vytesat citát ze Stifterových spisů v podobě pamětní desky. Písmena měla být vysoká dva metry, aby se za pomoci dalekohledu daly číst až z Horní Plané. Ani tento námět však nebyl realizován, protože Jezerní stěna je převislá a postavení lešení by bylo velmi nákladné.

Teprve v roce 1876 mohl J.K.Markus začít realizovat třetí variantu pomníku Adaberta Stiftera. Tentokráte to měl být "jen skromný obelisk." Rozpočet zněl na 1 600 zlatých a 12. března 1876 oznámily Linecké noviny, že dosud bylo vybráno 1 047 zlatých. Práci na pomníku zadal Vídeňský spolek kameníkovi Josefu Paleczkovi z Jeleních Vrchů, který si vybral své čtyři spolupracovníky: Johanna a Franze Saumera, Josefa Schröderera a Franze Stinyho. Otec Josefa Paleczka byl nejen knížecím mistrem a dozorcem nad plavbou Schwarzenberského kanálu, ale také předákem při stavbě tunelu v Jeleních Vrchách, odkud pocházeli i všichni čtyři spolupracovníci.

Pět kameníků pod vedením Josefa Paleczka si připravilo nářadí a v květnu 1876 se dali do práce. Z Jeleních Vrchů vyšli ve čtyři hodiny ráno a po třech hodinách chůze po jezerní pěšině došli na staveniště. Jídlo na celý týden si nechali vždy v pondělí dovážet až k jezeru na dvoukolové káře do níž byl zapřažen vůl a od jezera si vynesli jídlo nahoru na Jezerní stěnu. Nejdříve si postavili chatu, kde bydleli vždy celý týden. "Chata byla velmi nízká a úzká a tak byl každý rád, když jí mohl ráno opustit." Za základ obelisku posloužil jeden velký balvan na Jezerní stěně. "Ačkoliv měli vypůjčeny dvě kladky z tuhových dolů v Černé, trvala doprava tohoto základního kamene na místo po dřevěných kolejích šestnáct dnů." Pak si pořídili dřevěné profily pomníku a podle nich přitesávali jednotlivé kameny. Pracovali denně od východu do západu slunce, ale "mnohdy sestupovali do Lackenhäuser, dolů k Rosenbergerovi na holbu bavorského piva."

Pomník, který má výšku 14,5 metru byl zhruba dokončen ještě do zimy 1876 a v roce 1877 vyspárovali bloky, vytesali nápis a upravili vyhlídkovou plošinu, pod níž si každý vytesal počáteční písmena svého jména. Josef Paleczek se po celou stavbu obelisku neholil a tak při dokončení stavby měl dlouhý plnovous. Za stavbu dostal Josef Paleczek vyplaceno 1 500 zlatých a ten svým spolupracovníkům zaplatil za každý den jeden zlatý.V té době stála veka černého chleba deset krejcarů, takže to byl "velice dobrý výdělek."

Slavnostní odhalení pomníku se konalo 26. srpna 1877. Původně mělo pomník převzít město Horní Planá, kde se Adalbert Stifter narodil. Město však dar odmítlo a tak byl pomník věnován "veškerému obyvatelstvu Šumavy." J.K.Markus napsal a nechal při této příležitosti vytisknout životopis A.Stiftera, "který jeho bratr během slavnosti prodával. Protože ale na prodej neměl úřední povolení, byl později několik dní zavřený." Na slavnosti teklo pivo proudem a také pět kameníků, co pomník stavěli, dostalo velký sud piva. Ti zůstali na Jezerní stěně ještě týden a oslavovali vydařené dílo. "Pivo se muselo vypít, aby náklad z kopce nebyl těžký."

Každoročně pak společně všech pět kameníků vystupovali k pomníku, na místo „kde odvedli kus pořádné, tvrdé práce a vedli dobrodružný život." A když některý z nich zemřel, pak Franz Saumer vystoupil k pomníku a vybarvil černě počáteční písmena jeho jména. Protože ale všechny své spolupracovníky přežil, zemřel až v roce 1937, zůstaly jeho iniciály FS nezačerněné.

© František Schusser (IV/2000)

SCHWARZENBERSKÝ KANÁL

Myšlenka spojení Vltavy a Dunaje, dvou řek tekoucích do rozdílných moří, vznikla již v polovině 14. století. Uskutečnila se ale až na konci 18. století, kdy se projevil ve vnitrozemí nedostatek dřeva a jeho cena stále stoupala. Za účelem dopravy dříví z dosud nevyužívaných a nepřístupných lesů pohraničních jihočeských hor byl proto vybudován Schwarzenberský plavební kanál, který umožnil splavování polenového dříví ze Šumavy a jeho dopravu na odbytiště ve Vídni.

Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr, zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství se sídlem v Českém Krumlově. V roce 1775 předložil plán na vybudování vodní cesty, kterou by se splavovalo polenové dříví z lesních porostů v okolí sv. Tomáše, Želnavy a Stožce. Plánované vodní dílo mělo vést od ústí potoka Zwettelbach (Světlý potok) do řeky Grosse Mühl u rakouského města Haslachu, přes lesy rakouského kláštera Drkolná (Schlägl) na česká území schwarzenberského panství do oblastí Smrčiny a Plechého (Plöckenstein) k Jelením vrchům (Hirschperky). Konečným cílem Rosenauerova projektu byl potok Světlá voda (Lichtwasser) nedaleko bavorské hranice. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789.

Stavba Schwarzenberského plavebního kanálu postupovala velmi rychle. Během prvního roku byl nákladem 26 tisíc zlatých (pracovalo na něm 800 –1000 lidí) postaven 29,3 km dlouhý úsek kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka (Hefenkriegbach), který ústí do Vltavy u obce Hory. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera, jež se stalo nádrží k vypouštění vody pro potřebu plavby. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena celá první část kanálu (později nazvaného “starý”), v celkové délce 39,9 km. Se stavbou se dále nepokračovalo, protože sám Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. Navíc kanálem zpřístupněné zásoby stačily na 30 let. 12. dubna 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausenu, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána v rechlích a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. Zpracované dříví bylo přebíráno na konci léta, protože do zahájení plavby muselo řádně vyschnout. K plavení se vybírala pouze kvalitní, rovná a zdravá polena o délce dvě a půl až tři stopy. Dříví nahnilé ani větve se neplavily. S plavbou se začínalo na jaře, když tající sníh naplnil přítoky kanálu dostatkem vody. Dříví mělo být do koryta vhazováno rovnoměrně, aby nedošlo k závalům. Při dobrém provozu mohlo být splaveno 900-1000 sáhů dřeva denně. Na dobrý průběh plavby dohlíželo kolem kanálu asi 200 lidí. Při nedostatku vody bylo třeba plavbu přerušit a pokračovat v ní až po deštích.

Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821–1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba “novým kanálem” se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá voda vzdálenosti 89,7 km. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků. V roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody vybudována nádrž Jelení jezírko, později Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Ve druhé polovině 19. století začalo stále žádanější uhlí vytlačovat užívání topného dříví, a tím klesla potřeba těžby polenového dřeva. Zároveň stoupala poptávka po dřevu dlouhém, kmenovém. Pro plavení dlouhého dříví byl Schwarzenberský kanál nevhodný, a proto se hledaly pro jeho dopravu jiné způsoby a nová odbytiště. Část kanálu mezi potokem Rakovka (Hefenkriegbach) a potokem Světlá voda (Lichtwasser) na bavorské hranici byla v roce 1887 upravena pro plavbu celých kmenů. V tomto úseku, dlouhém 22,3 km, byly upraveny oblouky kanálu tak, aby jimi propluly kmeny do délky 19,5 metru. Z plavebního kanálu byl vybudován 3,8 km dlouhý Hefenkriegský smyk, který u Želnavy spojil koryto kanálu s řekou Vltavou a umožnil plavbu dřeva z lesních porostů v okolí kanálu až k Vltavě. V té době vzniklo v Želnavě nové překladiště dříví, ve kterém se hromadila kulatina dopravená sem po vodě z horního toku Vltavy i ze Schwarzenberského kanálu. V Želnavě byly kmeny vázány do vorů a po řece Vltavě plaveny do Prahy.

Pokračovala také plavba dříví Schwarzenberským kanálem a řekou Grosse Mühl až do rakouského Haslachu. Přeprava dříví z Haslachu do Vídně byla z důvodů nízké poptávky ukončena v roce 1891. Železniční trať Želnava - Český Krumlov - České Budějovice, dokončená v roce 1892 znamenala nový levný způsob dopravy kulatiny na všechna odbytiště. Kmeny šumavských velikánů se plavily po Vltavě i po Schwarzenberském plavebním kanále Hefenkriegským smykem k novému železničnímu nákladnímu překladišti v Želnavě. Tam byly naloženy do vagónů a odvezeny spotřebitelům. Prodloužení železničního spojení z Volar přes Nové Údolí do bavorského Heidmühle v roce 1910 umožnilo snadnou a levnou dopravu metrového i dlouhého dříví z nejméně dostupných úseků šumavských lesů. Železnice tak s konečnou platností zvítězila. Plavba dříví Schwarzenberským kanálem pomalu ztrácela na významu a v roce 1916 se po celé délce kanálu plavilo už naposledy, v roce 1921 byla ukončena i plavba odpadového dříví pro sklárnu mezi Rasovkou a Huťským dvorem. poslední plavební příkaz vydaly VLS Horní Planá 20. 3. 1961, v dubnu pak bylo splaveno celkem 2700 m3 dlouhého dříví z LS Plešný a Stožec.

Od 31. 10. 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu. Vchynicko-tetovský kanál Aby využil bohatství pohraničních lesů v oblasti Modravy a Roklanu, pověřil kníže Josef Schwarzenberg (po koupi zmíněných lesů od hraběte Kinského za 400 tisíc zlatých)svého zkušeného ředitele plavby Josefa Rosenauera, aby navrhl systém plavení dříví. Návrh spojení řek Vydry a Křemelné obcházející nesplavný úsek Vydry pod Antýglem schválil kníže 6. června a práce byla okamžitě zahájena 200 dělníky. Řízením prací, které trvaly dva roky, byl pověřen Ing. František Adler. Kanál v délce 14,4 km byl navržen ve třech výškových úrovních s minimálním spádem tak, že dřevo v něm plavalo korytem místy až 5 m širokým rychlostí chůze dospělého člověka. Plavení probíhalo ve třech časových etapách: 1. etapa 1801–1807 (původní Rosenauerova trasa), 2. 1808–1935 (Sekerským potokem), 3. betonovým potrubím. Do roku 1807 se kromě polenového palivového dříví plavily i klády. Po roce 1846 citelně pokleslo množství plaveného dříví s výjimkou let 1871–1876 po větrné kalamitě. Ke svému účelu kanál sloužil ještě počátkem 20. století. Do roku 1958 byl využíván až po Rokytu. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile.

Z historie plavby na bývalém panství Krumlov (Úryvek z příspěvku Jiřího Neumanna) Kdy došlo k prvním pokusům o plavbu dříví na Krumlovsku, nelze přesně určit, ale zdá se být jisté, že plavba po Vltavě byla běžná již koncem 15. století, a to zprvu jen z rožmberských lesů u Vyššího Brodu. Spotřeba dříví pánů z Rožmberka - podle historiků pro doly na stříbro jimi samými provozované i provádění vskutku velkolepých staveb apod. - měla za následek, že dosud málo dotčené a mohutné lesy v okolí Krumlova se vyčerpaly - “předčasně do té míry prořídly anebo i částečně byly smýceny” musela nastat nutná potřeba dopravovat ke Krumlovu po vodě dříví ze vzdálenějších a dosud zachovalých pralesů (lesů). Z historie víme, že kolem roku 1580 vyslala vrchnost do Vyššího Brodu svého panského porybného Štěpánka Netolického (stavitele Zlaté stoky na panství Třeboňském), aby prohlédl řečiště Vltavy v plavbě bránící Čertovy stěny a předložil návrhy, jak by bylo možné tuto část řeky upravit, aby se stala plavby způsobilou. Ve svém dobrozdání Štěpánek vrchnosti oznámil, že se u Velké Čertovy stěny 670 balvanů a u Malé Čertovy stěny 300 balvanů i velkých kamenů musí vystříleti a odstraniti a náklad na to odhaduje dohromady na 4 850 kop míšeňských. Štěpánek také neschválil návrh krumlovského hofmistra, a to na zadržení vody vhodnými jezy a dříví pak dál odplavit touto “hrazenou” vodou; svůj zamítavý postoj tehdy zdůvodnil tím, že by přitom došlo k velkým škodám na mlýnech i pozemcích pod Čertovou stěnou, když by se nadržená voda zcela vypustila. Naproti tomu sám navrhl stavbu smyku ze dřeva - jak uvedl “kladení žlebů”; k jejich stavbě je na místě dostatek vhodného dříví a dříví by se ve smyku samo plavilo bez vážnějšího poškození o kamení. To vše obsahuje písemné dobrozdání Štěpána Netolického uložené v archivu panství Krumlov.

Pro nás je jistě zajímavé i to, že náklady si současně ověřil u místních mlynářů. Jsou však doklady o tom, že již za vlády Petra III. z Rožmberka splavili dříví Čertovou stěnou a teprve později přikročili k návrhům Štěpána, protože roku 1549 vyslal poručník Rožmberských dědiců (Guttein) krumlovského zámeckého hejtmana Petra Doudlebského “s perkmistrem a havíři v ta místa klášteru Vyšebrodskému, kdež by se skála, překážející plavbě po Vltavě, an voda malá byla, stlouci a odprázdniti měla, aby jim to projednal a je s dostatkem k tomu dílu fedroval. Což tak na některých místech vykonáno - nebo všichni, když o tom slyšeli, páně předsevzetí schvalovali” - Tak o tom píše kronikář Václav z Březan. O takové dávné plavbě i vorů po Vltavě, kterou znali i provozovali naši dávní předkové, je možno nalézt dokladů v jednom listě královských písařů Jana Chvala v Praze, zaslaném panu Janu z Rožmberka (ten zemřel v roce 1472). V něm stojí psáno o tom, jak tito písaři dostali prám dříví, za což vřele Rožmberkovi děkují, i jak vor dolů splavili u Maidštejna (Dívčí kámen), doslova “aby ten prám projeli i doluov splavili”. Dříví měl vydat krumlovský purkrabí a nakonec bylo dříví věnováno mnichům do kláštera ve Zlaté Koruně. Petr III. z Rožmberka v roce 1545 také psal vyšebrodskému opatu Pavlovi, že “při nedostatku jiného vhodně se nalézajícího dříví v lese Otterwiese patřícímu klášteru 2 000 kmenového stavěcího, trámového a šachtového dříví vyřezati a po vodě splaviti musel dáti”.

Krumlovský hejtman Petr Kořenský z Terešova podal v roce 1581 zprávu Jakubu Krčínovi z Jelčan, že budějovický měšťan jménem Asmotes zpracoval v rožmberských lesích pod Dívčím kamenem 160 kusů stavebního a 150 sáhů palivového dříví a to hodlá dopraviti do Budějovic po vodě. Potom dal Vilém z Rožmberka příkaz Krčínovi, aby postavil nové brlení u Krumlova - v místech pozdější továrny na papír firmy “Ignác Spiro a synové” - a to o něco níže, než stávalo původní. Opat Jan z Vyššího Brodu se ve dvou dopisech - stížnostech z roku 1567 dovolává odpradávna již zvyku při plavbě po Vltavě a žádá vrchnost, aby pro plavbu nekácela již žádné dříví v klášterních lesích pro krumlovské panství.

V roce 1590 vydal Petr Vok z Rožmberka „řád plavební” a jeho dodržování uložil svému Jägermeisterovi - ten má s biřicem tento řád „dáti vyvolati pod propadením 50 kop míšeňských, kdy se toho jinak dopustil”. Pro zajímavost je dále uvedena větší část textu tohoto plavebního řádu: „K městu Krumlov žádnej aby k rechli dříví neplavil a do vody nemetal, leč by prvé to dříví při písaři důchodním vyclil, buď koupené z lesův Jeho Milosti Páně aneb od jich sousedův z jednoho sáhu po 8 groších míšeňských. Dříví kdo by chtěl kupovati bude moci tohoto na rechli od Jeho Milosti dostati 1 sáh po 24 gr. míšeňských. K městu co se koliv dříví veze, žádný z měšťanů nemá takové dříví do sedláků Jeho Milosti Páně kupovati pod pokutou 50 kop míšeňských; leč by cedulku od písaře důchodního, že jest to dříví svobodný a vyclený ukázal, aneb tím sekáním a vozením od lidí poddaných. Jeho Milosti Páně na lesích veliká a nesmírná škoda se děje. Pan Jägermeister má toto šetřiti, aby každého roku do 5 tisíc sáhů dříví dal nahoře nasekati a sem k Krumlovu pro potřebu Jeho Milosti Páně i pro prodej lidem dal splaviti a u rechle srovnati a tu při rechli správnou osobou naříditi, která by osoba to dříví buď k potřebě J. M. Páně aneb lidem do města prodávala, a to hned se má naříditi.”

(Adresa autora: Ing. Jiří Neumann, Chvalšinská 229, 381 01 Český Krumlov)

Josef Rosenauer (1745-1804) V roce 1759 nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Po studiích ve Vídni získal v roce 1771 titul schwarzenberského knížecího inženýra. V roce 1774 se stal přísežným zemským zeměměřičem a v r. 1791 byl jmenován ředitelem schwarzenberské plavby. Vedle této nejznámější vodní stavby zřídil Josef Rosenauer také plavební kanál pro dříví po řece Aist v Horním Rakousku a projektoval Vchynicko-tetovský plavební kanál. K jeho neuskutečněným návrhům náležela například úprava koryta řeky Vltavy pro plavbu dříví. Na domě číslo 118 ve Chvalšinách jsou umístěné dvě Rosenauerovy pamětní desky. V Českém Krumlově patřil Josefu Rosenauerovi dům Latrán č. p. 54.

BOUBÍN PRALES A ROZHLEDNA

Společně se sousedním Bobíkem (1.264 m) tvoří výraznou dominantu této části Šumavy. Boubín se tyčí do výšky 1.362 m nad mořem. Nedaleko vrcholu Boubína se rozprostírá komplex původního jedlobukového porostu s příměsí smrčin, známý jako Boubínský prales. Tento prastarý les zde byl zachován přičiněním lesmistra Johna. Tehdejší majitel zdejšího panství, kníže Jan Adolf Schwarzenberg, vyhověl jeho naléhání a v roce 1858 rozhodl, aby část lesních porostů o rozloze 150 ha byla vyjmuta z normálního lesního hospodaření a stala se tak po Žofínském pralese a Hojné Vodě další pralesní rezervací v Čechách.

Velká vichřice roku 1870 však značnou část porostů v nově vyhlášené rezervaci poničila. Nepoškozená zůstala pouze část pralesního prostoru o ploše necelých 50 ha. Po zestátnění šumavských lesů v roce 1933 bylo toto území vyhlášeno státní přírodní rezervací.

V poválečném období byla výměra rezervace několikrát měněna a nakonec rozšířena na dnešních 666 hektarů. Vlastní jádro rezervace je veřejnosti nepřístupné. V minulosti totiž množství turistů, kteří si chtěli prales prohlédnout, sešlapem vážně poškodilo kořeny stromů, ty uschly a podlehly větru nebo lesním škůdcům. Stejný osud postihl i tzv. "Krále smrků". Tento mohutný strom, který dosahoval výšky 58 m a obsahoval na 30 m krychlových dřevní hmoty, padl v prosinci 1970. Tehdy bylo přijato rozhodnutí o tom, že jádro pralesa s největšími stromy a dalšími přírodními zajímavostmi bude veřejnosti nepřístupné.

V roce 1979 byla okolo jádra pralesa vybudována Naučná stezka Boubínský prales. Okružní stezka vede po obvodu nejzachovalejší části pralesa po lesních cestách. Z dřevěné rozhledny na vrcholu Boubína, otevřené začátkem roku 2005, je krásný výhled na celou Šumavu. Za příznivých podmínek jsou dobře viditelné i Alpy. Na svazích hory je několik kamenných památníčků.

Modrá značka, jež vede na vrchol od železniční zastávky Kubova Huť, přivede návštěvníky k památce na zakladatele pralesní rezervace známé pod názvem Johnův kámen. U místa, kde se setkávají pod vrcholem cesty zelené, modré a červené značky, je další kamenný památníček zvaný Křížová smrč (na tomto místě se stýkaly hranice tří bývalých boubínských polesí - Zátoně, Včelné a Mlynařovic). Trasa žluté značky nás z vrcholu hory vede do Včelné pod Boubínem a dál do Šumavských Hoštic okolo památníčku označovaného jako Monument.

V prostoru Boubínského horského komplexu je kromě již zmíněného pralesa ještě několik dalších chráněných lokalit. Nedaleko Zátoně se nachází rozlehlé chráněné území přírodní památky Jilmová skála (812 ha). Na východním svahu Boubína se nedaleko památníčku Křížová smrč rozprostírá Milešický prales. Přístup na vrchol, kde je uložena vrcholová kniha, je možný po modré značce z Kubovy Huti (5 km) nebo ze Zátoně (část Lenory, asi 5 km). Z Vimperka (asi 15 km) a z Volar (asi 20 km) vede k vrcholu trasa červené značky. Po žluté značce je přístup na vrch možný ze Včelné pod Boubínem (5 km).

Motorizovaní návštěvníci mohou vyjet až na parkoviště u Idiny Pily (asi 2 km od Zátoně). Odtud již musí pěšky po trase zelené značky, která je dovede k Boubínskému pralesu. Dále k vrcholu mohou pokračovat po modré (asi 7 km).

MEDVĚDÍ STEZKA

Stezka je zaměřena především na seznámení s výraznými geologickými a geomorfologickými zajímavostmi severní části Trojmezenské hornatiny. Medvědí stezka je nejstarší naučnou stezkou Šumavy.Její trasa vede mezi železničními stanicemi Ovesná(asi 3 km západně od Nové Pece)a Černý Kříž.Její celá trasa je 14 km dlouhá. Dá se využít i její kratší část mezi osadami Ovesná a Jelení se zajímavými skalními útvary na úbočí Perníku(asi 7 km).Stezka je dvousměrná a dá se na ni vstoupit ve výchozím i cílovém místě.Na její trase je umístěna řada informačních panelů a několik odpočívadel. Stezka je určena pěším návštěvníkům.

Zajímavosti na trase:

Bären Stein - památníček na místě zástřelu posledního šumavského medvěda .

Schwarzenberský kanál - část kanálu s tunelem v sousedství osady Jelení.

Skalní vyhlídka - skalní město na úbočí vrchu Perník (1.049 m).

Viklan - mimořádně pěkně vyvinutá forma viklanu.

Obří kostky - pravidelné krychlové balvany.

Kamenná kráska.

Pašerácká jeskyně - skalní útvar připomínající jeskyni.

Hřib - skalní útvar ve tvaru obří houby

MRTVÝ LUH

Velmi cenná rezervace chránící rozsáhlé údolní rašeliniště na soutoku Teplé a Studené Vltavy leží v katastrálním území České Žleby jižně od Volar. Území je chráněno od roku 1948 a má rozlohu 394 ha. Většina plochy údolního rašeliniště je porostlá klečovou formou borovice blatky. Na okrajích se nachází porosty břízy pýřité a břízy karpatské.

Vyskytuje se zde i vzácná masožravá rosnatka okrouhlolistá. Z dalších vzácnějších rostlin tu roste i blatnice bahenní, kosatec sibiřský, vachta trojlistá a další.

Ze vzácných a chráněných živočichů se zde vyskytují některé druhy nižších živočichů, které jsou typickými obyvateli severské tundry, např. perleťovec severní a perleťovec mokřadní. Hojné jsou zde i zmije.

V rašeliništi je rozsáhlý porost tzv. "kostlivčích" stromů. Jsou to uschlé, osaměle rostoucí stromy, které byly poškozeny podzemním požárem rašeliny a odumřely jim kořeny. Nad krajinou tak ční vybělené pahýly připomínající kostlivce. Tvoří svéráznou a zajímavou dominantu celé rezervace.

Mrtvý luh není veřejnosti přístupný. Projíždět jej mohou vodáci, kteří na svém putování po horní Vltavě od Soumarského mostu směřují k Nové Peci. Bývalá státní přírodní rezervace je dnes součástí I. zóny Národního parku Šumava.

 

 

 

Těšíme na Vaši návštěvu